Před pár měsíci jsem v příspěvku Otčenáš zmínil, že ač v podstatě pohan, na Otčenáš jistým způsobem slyším. Sice se to poněkud otupilo nijak pozitivním dojmem ze mše (kterou jsem omylem navštívil při turistické prohlídce kostela), ale pořád v tom něco je. Aby také ne, po dvou tisících letech opakování.
Podívejte se, jak se téhož zhostil Dante ve své Božské komedii (překlad O.F.Bablera, Očistec, Zpěv jedenáctý):
Otče náš, jenž jsi na nebeské výši
ne obmezen, však lásky víc že díla
tvá prvá zaslouží si v nebes říši,
buď pochváleno jméno tvé i síla
tvé moci každým tvorem, jak se sluší,
by chvála vzdána dechu tvému byla.
Tvé vlády pokoj přijď do našich duší,
když nemůžeme k němu dospět sami,
ať rozum náš tím sebevíc se kruší.
Jak z vůle své andělé nad hvězdami
ti obětují, pějíce Hosanna,
tak z vůle své ať lidé činí s námi.
Kéž neschází nám každodenní mana,
bez níž, jak v drsné poušti opuštěný,
jde mysl zpět i nejvíce vpřed štvaná.
A jakož námi viny odpouštěny
každému, od něhož nám vzešla škoda,
nám odpusť též a nedbej naší ceny.
Ty naši sílu, jež se snadno poddá,
nezkoušej protivníkem staré síly,
však zbav nás od něho, jenž nás tak bodá.
