Samoohřívací polštářek je úžasná věc. Sáček ze silného igelitu, v něm zatavený jakýsi roztok, vypadá to úplně nevinně. Pak přehnete plíšek, který volně plave uvnitř a začnou se dít věci. Od plíšku se rozběhnou všemi směry bílé čáry tuhnoucího roztoku, během pár vteřin je z celého obsahu bílá hmota a celé to hřeje. A vydrží hřát zhruba hodinu (viz. graf úbytku teplody ohřívače Amaroun).
Bolí vás záda? Prohřejte si je. Spíte ve spacáku? Hoďte si ohříváček do nohou. Musíte držet hlídku někde venku - co si prohřát ruce? Možností jsou stovky...
Jaký zázrak to má na svědomí? Že některé látky při krystalizaci teplo produkují a jiné zase teplo z okolí odebírají není nic zvláštního, souvisí to s energetickou výhodností uspořádaného a neuspořádaného stavu molekul. Mnohem zajímavější je kouzlo s plíškem.
V polštářku je nasycený roztok octanu sodného, látky tající a krystalizující při teplotě 54 (jiné zdroje uvádějí 58) stupňů Celsia. Jenže roztok lze - pokud je dostatečně izolován od vnějších vzruchů - zchladit až na pokojovou teplotu, aniž by ke krystalizaci došlo. Pak stačí nepatrný impuls a dojde k okamžité změně skupenství a s tím spojenému uvolnění tepla. Ohýbání kovu s členitým povrchem vede k uvolnění drobných částic, které poslouží jako krystalizační jádra.
To nejlepší na konec - ohřátím na teplotu vyšší než je 54 (58) stupňů, třeba ve vroucí vodě, se krystaly zase rozpustí a polštářek je připraven k dalšímu použití.
Zdroje:
- heslo "Hand warmer" na Wikipedii
- otázka "chemical hand warmers" na Bad Astronomy and Universe Today Forum
- otázka "how does this handwarmer work?" na MacNN Forum
- článek "Supersaturated Solution" na stránkách Steve Spangler Science
