Málokdy se mi to poštěstí, ale když ano, je to zážitek. Jedu na výlet, daleko, kam sice koleje ještě vedou, ale spoje příliš frekventované nejsou. Nádražní budovu vidím z dálky, uprostřed polí jí nic nebrání v dominanci, snad jenom stará lípa u studny, hned vedle vrátek na nástupiště.

Vystoupím sám, nikde živá duše, jen výpravčí mávne, vypustí vlak a zase rychle zmizí v bezpečí své kanceláře. Lokomotiva pomalu odtáhne vagóny, ztratí se v dálce - koncová světla zamávají na pozdrav - a pak to přijde.

Najednou se rozhostí klid, rozlije se do každého koutu. Nikde ani živáčka, ticho, jen ospalé bzučení doléhá z prohřáté trávy. Je to tak působivé, hmatatelné zpomalení, že i čas jen líně odkapává a člověku se nechce nic jiného, než spočinout na lavičce. Pomalu dýchat, ani se nerozhlížet, jen přijímat atmosféru okamžiku a nechat svou uštvanou duši odpočívat.

Není to smutek, ač chápu, že i tak by to mohl někdo cítit. Jako Jan Skácel v básni Malá nádraží:

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.

Je to okamžik míru. Zhmotnělá přítomnost. Okamžik souznění se světem.