Tradiční hlasování organizované serverem Lupa.cz, Křišťálová lupa, právě startuje. A protože blog už je po více než pěti letech psaní celkem zavedený, chtěl bych zkusit štěstí.
Pokud tedy máte chuť podpořit Wuwejův zápisník, vložte prosím adresu blog.wuwej.net do položky Média v nominačním formuláři. Zbytek vyplňte po libosti nebo nechte prázdný a v září uvidíme.
Podivný název, nevábná obálka a ležák, který se proležel až do Levných knih - a uvnitř překvapivě dobré čtení.
Generální ředitel nejspíš stavebního podniku, který má jen drobné neurotické potíže nestojící ani za řeč, jsa vystrašen vlastní autonehodou dá na naléhání manželky a zejména celoživotního přítele psychiatra a svolí ke zdravotní dovolené. Na několik týdnů se přestěhuje na hausbót ve skryté zátoce přehrady. Pochopitelně toho ihned lituje, výstavba Tachlovické elektrárny je ohrožená, náměstek ministra sleduje vlastní plány a všechno se hroutí. Jenže couvnout už nejde a tak nezbývá než zvolit nouzové řešení. Dopoledne vyráží do hospody k telefonu, odkud několik hodin řídí podnik telefonicky, večer za ním přijíždí - soukromými auty a po pracovní době, pochopitelně, jsou to přece návštěvy nemocného - jeho tým na strategické porady. A mezitím se Richard „sráží“ s nejrůznějšími lidmi.
Do zátoky chodí rybařit stařičký inženýr, který přehradu projektoval, čas od času přeplave s berlou kolem krku inženýrova kamarádka, jednou přijde prostoduchý tremp pan Blažej, na lodičce plují kolem dvě dívky - právě dostudované lékařky před promocí. Všechny tyto postavy jsou velmi barvité a dobře zachycené, životné, z knihy přímo vystupují.
GTD doporučuje informace udržovat v jednotném systému, například v abecedně řazené papírové kartotéce. To pro mě moc smysl nemá, velká část uchovávaných informací je elektronické povahy a spousta dalších se do počítače dá zapsat. Dlouho jsem používal KeyNote, ale začal jsem narážet na problémy se strukturou - vymýšlet a předělávat kategorie začalo zabírat zbytečně moc času.
Dnes je populární systém Wiki - prohlížíte stránky, propojené odkazem, a když narazíte na nějakou chybu nebo stránku chcete doplnit, snadno se přepnete do editačního módu. Ten používá speciální syntax v obyčejném textu - odkazy jsou v hranatých závorkách, nadpisy jsou označené znakem + atd. Stránka uchová historii a vy můžete dál brouzdat.
Ale že bych si sám pro sebe založil vlastní wiki mě nenapadlo. Až do chvíle, než jsem náhodou objevil WikidPad.
Se seriálem Peanuts jsem se setkal jako dítě v novinách. Líbil se mi (ostatně aby také ne, když v nich jiného kresleného nebylo), jen to jméno mi unikalo. Ale dobře, že ho překladatel nepřeložil, Buráci nebo Buráčci by znělo hrozně. Ani autorovi seriálu, Charlesi M. Schulzovi, se nelíbilo, stvořili jej novinoví redaktoři.
Seriál vycházel od 2. října 1950 do začátku roku 2000, tedy téměř padesát let a jednotlivých stripů existuje asi 18 tisíc. Je jasné, že do knihy se nemohl vejít ani reprezentativní výběr, nehledě na proměnu vzhledu jednotlivých postav. Proto Petr Onufer vybíral jen z let 1970-1990. Grafická podoba i charaktery již byly ustálené, stejně jako základní motivy. A abychom se dokázali zorientovat, je v předmluvě stručná charakteristika každé postavy a schéma jejich vzájemných vztahů.
Jako malé dítě jsem u tety na vsi vídal, že mezi králíky bylo i jedno morče. Sestřenice ho občas vytáhla a pustila do trávy, kde jsme si s ním hráli. Měli ho myslím i u sousedů na chatě. Ale až teď, když jsem na morče v králíkárně narazil na kresbě v dětské knize Zvířátka, moji přátelé (nakladatelství Svojtka, str. 43), mi to přišlo divné.
Proč ho tam chovatelé králíků dávají? Přece není možné, aby v tolika případech děti chtěly morče doma a poté, co je přestalo bavit, bylo vyexpedováno ke králíkům. V tom musí být něco jiného!
Dodnes využívám vědomosti o přírodě a přežití, načerpané ze Zálesáckých zápisníků, vyhraných kdysi na dětských dnech v sídlišti. Kniha pro správné kluky s podtitulem „Jak přežít cokoliv a kdekoliv“ mě tudíž nemohla nechat klidným a bez většího rozmýšlení se přesunula do nákupního košíku.
Campbellova příručka vynikajícím způsobem kombinuje praktické návody s radami spíše vtipnými, které ale pomůžou při přemýšlení nad fiktivními situacemi. A že takové každého kluka napadají (jak přežít invazi mimozemšťanů, jak si poradit s duchem nebo jak přežít invazi zombies jsou jen některé z nich). Bezmála šedesát postupů bych rozdělil do několika skupin:
Takhle večer si brouzdám po nejrůznějších webech, klikám na odkazy, mám otevřeno asi dvacet panelů, tady vyhledávání, tamhle diskuzní fórum ... a najednou mi vyskočí okno od osobního firewallu, že soubor 0.913565671673552.exe byl spuštěn v sandboxu a jestli ho tam chci spouštět i příště. Moji paniku si možná umíte představit:
To bylo ve 23:39:09. Do jedné ráno jsem prohledával počítač nejrůznějšími antimalware nástroji, zjišťoval co sandbox umí a čemu všemu by zabránil a pořád nic nenacházel. Instalovat různé antiviry je problém, dlouho to trvá a stejně nikdy nemáte jistotu, jestli se už škodlivý kód nezabydlel natolik, že dokáže svoji přítomnost maskovat (viz rootkit). Hledal jsem něco, co by mi online zkontrolovalo daný soubor.
Před pár měsíci se mě ptal kolega Boris, jestli při tom množství knížek používám nějakou techniku rychločtení, že ho to docela zajímá a chtěl by slyšet nějaké praktické zkušenosti. Přiznal jsem, že sice po letech praxe čtu dost rychle, ale žádná rychločtenářská technika to není. Že jsem kdysi v antikvariátu koupil nějakou knihu Davida Grubera, ale nedokázala mě zaujmout a většina pokusů končila tak, že jsem sice „sjel“ text bleskově, ale vůbec ho nevnímal. A to je špatně.
Tím jsme diskuzi uzavřeli, ale červík začal hlodat. Momentálně nemám čas vůbec na nic, na čtení dokážu vyšetřit pár minut denně a a kdybych dokázal pojmout třeba dvakrát tolik textu...
Zkrátka, když jsem v sekci „Osobní rozvoj“ v knihkupectví narazil na příručku Gerharda Hörnera Rychlé čtení, rovnou jsem ji vzal. Při prolistování vypadala slibně - nákresy, cvičení, vysvětlování. To se i zjevná disproporce rozsahu (82 stran) a ceny (199,- Kč) ztratí. Kniha pokrývá následující témata:
Mačetu jsem nazval „ČSSR“ já, výrobce ani skutečné jméno neznám, jen příběh (snad pravdivý) o tom, jak se dostala do českých obchodů. Mačety prý ČSSR v rámci bratrské výpomoci vyrobila pro Kubu. Jenže jaksi nedbala na to, že tento pracovní nástroj na sklízení cukrové třtiny drží dělník v ruce celý den, a vybavila jej mimořádně neergonomickou rukojetí. Masivní, z hodně tvrdého dřeva a s ostrými hranami do dlaně. Když je Kuba odmítla pro nepoužitelnost odebrat, zaplavily železářství, kde je táta objevil a protože má smysl pro klukovské potřeby, jednu mi koupil.
Co jsem si oblíbil u Hrabala a nač jsem si zvykl u Prousta, mě u Erlenda Loe štvalo natolik, že jsem čtení po padesáti stránkách vzdal. Možná proto, že jeho velevěty jsou jednotvárný, monotónní sled myšlenek, nekonečný tichý monolog složený z jednoduchých až prostých vět. Ani Hrabalova maskovaná rafinovanost, ani Proustova květnatost, jen změť asociací, plynoucích přesně tak, jak plyne voda. Kterou hlavní hrdina právě proto nesnáší.
Abych vám tento traumatický zážitek věrně zprostředkoval, opsal jsem jednu ukázkovou „větu“: „A je dost dobře možné, že procesy ve světě směřují celou dobu k unifikaci, směřují k jednomu jedinému bodu, k tomu, aby se všechny jazyky sjednotily v jednu řeč, aby se všechny barvy pleti změnily v jednu, aby se kontinenty spojily v jeden, aby modely aut stále více splývaly a nakonec se změnily v jeden model, příklady toho vidíme kolem sebe neustále, dřív existovaly rozdíly mezi rodinnými auty například značek Opel a Renault, zatímco dnes jsou sotva patrné a za několik let možná vůbec žádné rozdíly existovat nebudou, nejspíš je jen nutné si na to pomyšlení zvyknout, jenže to se mi příčí, protože já doufám, že se ve svém životě vyhnu přílišnému plynutí a vodě, chci žít stabilně a jistě, aniž bych musel zaujímat stanovisko k příliš mnoha věcem, jenže svět pracuje proti mně, čas pracuje proti mně, protože všude se něco mění, každý den, jak velké věci, tak drobnosti, vezměte si třeba Kubu, viděl jsem v televizi, že Kuba se dříve nacházela pěkně daleko v tichém oceánu, ale pak se posunula mezi Severní a jižní Ameriku a jiné ostrovy se také posunuly a vytvořily Střední Ameriku, všechno plyne a pokračuje to, jen se o tom nikde nemluví, Kuba přichází touhle cestou, jde nám naproti a my se s tím musíme vlastně jen smířit, musíme se připravit, protože za několik let budeme mít Kubánce za dveřmi, a to je pak třeba být připraven, nepomůže argument, že my jsme tu byli dřív, protože Kubánci nejspíš milují vodu, milují to, co plyne, a plynutí vyhrává, uvědomuju si to, i když to nenávidím, uvědomuju si to a nenávidím to, a nenávidím to uvědomění a uvědomuju si, že nenávist není dobrá věc.“ (Str. 38-39)
