Nebýt zcr a jeho článku Ach angličtino, nebyl bych věděl, že něco takového existuje. Samozřejmě bych se setkával se smíchanými slovy, ale o jejich původu bych většinou nic netušil.

Portmanteau je slovo vzniklé smíšením dvou nebo více slov při zachování původních významů (a jejich zkombinováním). Definici i výslovnost najdete na Wikipedii (wikipedia, wiktionary), stejně jako působivý seznam anglických portmanteaux.

Proč to ale píšu - protože mě zajímá, jestli tenhle způsob tvorby nových slov máme i v češtině. Určitě není tak rozšířený, zkracováním je angličtina proslulá, ale něco snad najdeme.

Pokračování příspěvku

Zaujalo mě téma. Nějaké legendy o tom, jak nacisté podnikali v rámci SS a organizací jako Ahnenerbe výzkumné výpravy po celém světě a hledali zneužitelné pozůstatky vymožeností zaniklých civilizací, se tradují v záhadologické literatuře, filmech i v počítačových hrách (Indiana Jones - Fate of Atlantis). Takže když jsem se dozvěděl, že se minimálně jedna taková výprava - do Tibetu - uskutečnila v roce 1938, a že u nás vyšla monografická kniha, neváhal jsem.

Jenže hned prvních pár stránek mě trochu zchladilo. Autor evidentně nevěděl, co chce vlastně napsat, jestli dobrodružný román, kroniku výpravy nebo historickospolečenskou studii. Nakonec napsal všechno dohromady... Snaží se o barvité popisy a stupňování napětí, místy zachází do takových detailů, že víme i co snídal Hugh Richardson při psaní dopisu, a když se objeví nějaká postava, rozebere její život, činy a politický kontext. Tyhle exkurze do historie Tibetu, Německa, zástupců britské nadvlády v Indii, politiky appeasementu jsou zajímavé a kvalitně zpracované, tím že jsou ale roztroušené v textu, se budou dost špatně hledat.

"Po velmi studeném únoru nastal mírný březen bez srážek, a jak Schäfer procházel parkem svatého Jakuba směrem k poitalštěným vížkám budovy ministerstva zahraničních věcí, vychutnával si pohled na husy, jejichž hlavy zdobily proužky, které sem doletěly až z Indie." (str. 135)

Rádoby květnatý styl mě místy rozčiloval, místy nudil a k dočtení celé bichle (386 str.) jsem musel vynaložit dost úsilí - ale nelituji. Zdroj informací je to totiž nesmírně kompetentní - autor tehdy ještě žijícího člena výpravy Bruna Begera osobně několikrát kontaktoval, prostudoval britské i německé archivy, pozůstatky sbírek, navštívil průvodce nebo jejich potomky, vypravil se do Indie i Tibetu; dá se říct, že zjistil opravdu všechno.

Pokračování příspěvku

(2007, výřez z A4, pastelka)

Sice se mi stále nepodařilo sehnat kompletní vydání Skácelových básní (Básně I + II), ale i Kožmínův rozbor tohoto básníka stojí za přečtení. Zasazuje totiž tvorbu do kontextu jeho života, těžkých zkoušek a bojů s nimi. Vždyť co mohlo být pro básníka a šéfredaktora kulturní revue Host do domu horší, než její zákaz a zákaz publikování? A to nemluvím o zkušenosti totálního nasazení v devatenácti letech, která zcela jistě ovlivnila celou budoucí tvorbu.

"Je to básník na první pohled až čirý a průzračný, avšak při hlubším průniku k němu užasneme, z jaké tmy se tato třpytivost vlstně vynořuje. Čím víc do Skácela pronikáme, tím se nám dál rozestupuje do nesčíselných souvislostí, tím se stává méně uchopitelný. Je to ovšem jen další důkaz toho, že jsme nablízku prostoru a času mýtu. Tento paradox je o to větší, že celý Skácelův čas a prostor je nám darován jakoby na dlani. Všecko je tu blizoučko. I dávno je na dosah. I nekonečno. Ale právě tímto zvláštním hraničením, kde se nám Skácel přibližuje, je dáno i jeho vzdalování." (Str. 203)

Těžiště knihy tvoří rozbor všech sbírek básní, jejich hlavních motivů a podobností, ale stranou nezůstává ani tvorba prozaická ("malé recenze"), divadelní nebo texty určené dětem. Několik kapitol je výhradně životopisných, všude ovšem panuje hluboké pochopení pro motivy a mýty Skácelova života.

Pokračování příspěvku

Prý letos nebude babí léto... škoda, vydařený podzim bývá nejlepší roční období. Není zima ani horko, ideální na výlety. Ale co nadělám, asi si místo cestování budu muset číst. Třeba znovu zalistovat v Koukolíkově Proč se Dostojevskij mýlil, neuropsychologické studii, s všeříkajícím podtitulem "O vědomí, empatii, altruismu, lásce, zlu a religiozitě". Nebo projít specifické otázky a odpovědi týkající se lidského těla v knize Proč i muži mají bradavky Marka Leynera a Billyho Goldberga. Případně se nechat pohltit kouzlem přísloví zamotaných do běžné řeči v knize Vladislava Vančury Hrdelní pře anebo Přísloví.

Vloni jsem dva články věnoval celebritám, jednak neologismům pro jejich označování, jednak parodii Tuláka Mlátičky Hvězdné války Epizoda bitva o Celebritánii. Zásluhou jedné čtenářky byla objasněna záhada kalamitního konce neuvěřitelného množství mandelinek na okraji bramborového pole. A spustil jsem nový seriál o argumentaci, první díl mluví o tom, že sympatizanti nějaké myšlenky o té myšlence nevypovídají.

Kolem duše se točily dva články, jednak Ohiyesova Duše Indiána, jednak zamyšlení o duchovním pokroku na cestě zpět.

Na závěr si dáme opět kresbu - obrázek na přebal nikdy nevydané sbírky Pohanská kytice, a odkaz na o rok starší recyčlánky.

Inu, Krhúti. Starobylý národ, jenž byl dlouho takřka zapomenut, až někdy v šedesátých letech osvětovou a výzkumnou činností po kavárnách dostál renesance - zejména působením Bohdana Šumavanského, Ervína Moroně Hrycha, Jana Kršny Kloboučníka, prof. Ladislava Morhy Novotného a mnoha dalších.

"Krhúti se pokládají za prapůvodní obyvatele české kotliny, kteří se s Čechy asi-milovali, ale nepodlehli přemyslovské centralizaci, byť měla charakter nájezdů nebo besed se čtenáři, nebo neměla charakter vůbec. Čech s Krhútem se dorozumí občas, Krhút s Čechem jen tehdy, když chce. S Moravanem se domlouvá Krhút s pomocí prostřednice, se Slovákem pomocí krajnice." (str. CXXXII)

Nejprve bylo nutné rekonstruovat a rozšířit slovník, měnová jednotka stříbuch rzivý nebo jednotka žízně jeden žíž byly jen základ ("dvanáct žížů tvořilo jeden ťas, dvanáct ťasů pak jeden dalík. Byla to mír vztažná: kdo vypil jeden dalík, byl dán", str. XVIII).

Pokračování příspěvku

Přidal jsem nějaké novinky do svého antikvariátu, chcete-li se podívat, račte tudy. A nebo, pokud vás zajímá jen to nejnovější, si prohlédněte následující tabulku:

"Amerika je jedinou zemí v dějinách, která zázračně dospěla od barbarství přímo k degeneraci bez obvyklé etapy civilizace."

Georges Clémenceau

Interlingvistika je oblast aplikované jazykovědy, která se zabývá mezinárodním dorozuměním. Do jejího zájmu přirozeně spadá i vytváření jazyků umělých (plánových) nebo snaha živé jazyky řídit, kodifikovat.

První část knihy prochází historické předchůdce latiny v roli mezinárodního jazyka. Začíná aramejštinou, jednotným jazykem Perské říše, jejíž vliv sahal od Egypta až po Indii. Konstatuje, že to, zda se jazyk prosadí mezinárodně, závisí velmi často na okolnostech politicko ekonomických. Zmíní sanskrt, původně snad mluvený jazyk, později reformovaný a kodifikovaný bráhmany pro potřeby náboženských textů. Následuje řečtina, která ovlivnila všechny evropské jazyky, ačkoliv byla spíše množstvím příbuzných, ale různých jazyků (attičtina, iónština, dórština aj.). Historické předchůdce uzavírá kapitolka věnovaná snahám rekonstrukcionistickým, pokoušícím se na základě podobností zmíněných jazyků rekonstruovat indoevropský prajazyk.

Pokračování příspěvku

Někde, snad v komentářích, jsem zmínil, že jsem se po letech ježdění veřejnou dopravou vrhl do automobilismu. Svoje první dojmy jsem shrnul do článku "umění přežít v divočině", tady přidávám další postřeh.

Už po pár měsících jsem odpozoroval, že mezi řidiči je běžná a důležitá neverbální komunikace, o níž se v autoškole nemluví. Tedy alespoň já se o ní nedozvěděl. Tak třeba:

Pokračování příspěvku

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek