Nebýt zcr a jeho článku Ach angličtino, nebyl bych věděl, že něco takového existuje. Samozřejmě bych se setkával se smíchanými slovy, ale o jejich původu bych většinou nic netušil.
Portmanteau je slovo vzniklé smíšením dvou nebo více slov při zachování původních významů (a jejich zkombinováním). Definici i výslovnost najdete na Wikipedii (wikipedia, wiktionary), stejně jako působivý seznam anglických portmanteaux.
Proč to ale píšu - protože mě zajímá, jestli tenhle způsob tvorby nových slov máme i v češtině. Určitě není tak rozšířený, zkracováním je angličtina proslulá, ale něco snad najdeme.
První co mě napadlo jsou Hradubice. Jistě všichni víte, že dvě srovnatelně velká východočeská města, vzdálená od sebe nějakých 25 kilometrů, spolu neustále soupeří. Kupodivu pro některé společné věci, třeba právě pro dopravní spojnici (Hradubická), se vžilo portmanteau vzniklé z jmen Hradec Králové a Pardubice.
Jedno jsem kdysi vytvořil, to když se na trhu objevily obří mandarinky, velké jako pomeranč. Říkal jsem jim mandaranč.
Portmanteau by mohl být knihotoč, projekt migrace přečtených knih.
Pak jsem uvažoval o kleptokracii, ale není to sloučení českých slov; ani kočkopes se mi nějak nezdá (nevím přesně proč, možná proto, že spíš než jednu konkrétní popisuje celou kategorii vnitřně rozporných věcí).
A to je všechno, nač jsem přišel. Máte další nápady?
Kategorie článku: čeština
Zaujalo mě téma. Nějaké legendy o tom, jak nacisté podnikali v rámci SS a organizací jako Ahnenerbe výzkumné výpravy po celém světě a hledali zneužitelné pozůstatky vymožeností zaniklých civilizací, se tradují v záhadologické literatuře, filmech i v počítačových hrách (Indiana Jones - Fate of Atlantis). Takže když jsem se dozvěděl, že se minimálně jedna taková výprava - do Tibetu - uskutečnila v roce 1938, a že u nás vyšla monografická kniha, neváhal jsem.
Jenže hned prvních pár stránek mě trochu zchladilo. Autor evidentně nevěděl, co chce vlastně napsat, jestli dobrodružný román, kroniku výpravy nebo historickospolečenskou studii. Nakonec napsal všechno dohromady... Snaží se o barvité popisy a stupňování napětí, místy zachází do takových detailů, že víme i co snídal Hugh Richardson při psaní dopisu, a když se objeví nějaká postava, rozebere její život, činy a politický kontext. Tyhle exkurze do historie Tibetu, Německa, zástupců britské nadvlády v Indii, politiky appeasementu jsou zajímavé a kvalitně zpracované, tím že jsou ale roztroušené v textu, se budou dost špatně hledat.
"Po velmi studeném únoru nastal mírný březen bez srážek, a jak Schäfer procházel parkem svatého Jakuba směrem k poitalštěným vížkám budovy ministerstva zahraničních věcí, vychutnával si pohled na husy, jejichž hlavy zdobily proužky, které sem doletěly až z Indie." (str. 135)
Rádoby květnatý styl mě místy rozčiloval, místy nudil a k dočtení celé bichle (386 str.) jsem musel vynaložit dost úsilí - ale nelituji. Zdroj informací je to totiž nesmírně kompetentní - autor tehdy ještě žijícího člena výpravy Bruna Begera osobně několikrát kontaktoval, prostudoval britské i německé archivy, pozůstatky sbírek, navštívil průvodce nebo jejich potomky, vypravil se do Indie i Tibetu; dá se říct, že zjistil opravdu všechno.
Otázka je, co vlastně bylo na výpravě problematické. Vedoucí expedice Schäfer byl sice v SS, ale zdá se, že hlavně proto aby měl více možností pro své plány, i to ježdění po Tibetu s nacistickou vlajkou bylo účelové, svastika poutala pozornost; geograf Wienert měřil hlavně magnetickou odchylku, antropolog Beger dělal obličejové masky a další měření lidských těl. Výsledky vědy jsou zneužitelné prakticky vždy (odchylky ke korekci kompasů při vojenském tažení, rasová měření k podpoře jistých názorů) a to, čeho se později zúčastnil Beger ve jménu "vědy", s výpravou souvisí jen velmi vzdáleně. Himmler byl Schäferem nadšený, alespoň zpočátku. Expedici podporoval - ale zřejmě nebyla ani jeho, ani křížová.
"Beger později shrnul výsledky expedice, jak je sám vnímal. Krause kromě rozsáhlé sbírky rostlin a motýlů natočil osmnáct tisíc metrů 16mm černobílého a barevného filmu a udělal čtyřicet tisíc fotografií. Beger nashromáždil dva tisíce etnografických artefaktů dokumentujících tibetskou regionální kulturu, změřil 376 lidí, převážně Tibeťanů, ale i příslušníků jiných etnických skupin. Pořídil dva tisíce fotografií, udělal odlitky hlav, obličejů, rukou a uší sedmnácti lidí a odebral otisky prstů a rukou dalších 350 subjektů." (Str. 279)
Celé to nakonec působí jako akce ambiciózního zoologa a především vášnivého lovce, který využil všech možností včetně politických a mocenských machinací, aby dosáhl svého. Senzační název knihy výsledkům příliš neodpovídá a jako takovou ji lze doporučit spíše čtenářům s hlubším zájmem o problematiku třetí říše.
"Celkově vzato, vznikla komplikovaná mozaika důkazních materiálů, jež naznačuje, že Ernstu Schäferovi šlo o politiku stejně jako o vědu. V Sikkimu je však jeho jméno stále drženo v takovém světle, jak by si asi sám nejvíce přál - horlivý ornitolog a badatel, který dal své jméno poměrně zvláštnímu druhu kozy. (...)
Ačkoli Schäfer udělal film a vydal přinejmenším tři publikace o Lhase, vědecké výsledky jeho expedice byly roztříštěné a řada pokladů, jež ze střechy světa do Německa přivezl, se ztratila nebo byla zničena. Takže nepřekvapuje, že nikdo neprojevuje zájem, aby zbývající části dal opět dohromady, protože jsou poznamenané obdobím nacismu. Výprava SS do Tibetu rovněž vytvořila silnou vrstvu mýtu a nepochopení, která zastírá její skutečný význam.
Schäfer nehledal Atlantidu a ani s sebou do Německa nepřivezl tibetské mnichy, aby zemřeli v sutinách Hitlerova bunkru, ale jeho činnost nebyla čistě vědecká, i když ji za takovou vehementně vydával. (...)
O Krauseho botanice a Wienertově geomagnetickém měření - i když měření by Schäfer, kdyby se stal německým Lawrencem, aby podnítil vzpouru proti Britům v Tibetu, do značné míry využil - se toho mnoho říci nedá. Jejich práce patří do muzea a stejně tak, i když jiným způsobem, i antropometrická práce Bruna Begera. Dokonce už v roce 1938 se měření domorodců, aby se zjistila jejich rasová identita a příbuznost, přestávalo brát vážně." (str. 356)
Na Internetu je toho k tématu hodně; recenzi Jaromíra Kopečka najdete na knihovnice.cz, expedice shrnuje článek Nacisté v Tibetu, velmi zajímavě se jeví dokumentární seriál na YouTube. Ještě jsem ho neviděl, ale jsou v něm záběry z natočených filmů, ze Schäferova propagandistického filmu Geheimnis Tibet a promlouvá tam i autor této knihy.
Kategorie článku: knihy
(2007, výřez z A4, pastelka)
Kategorie článku: tvorba
Sice se mi stále nepodařilo sehnat kompletní vydání Skácelových básní (Básně I + II), ale i Kožmínův rozbor tohoto básníka stojí za přečtení. Zasazuje totiž tvorbu do kontextu jeho života, těžkých zkoušek a bojů s nimi. Vždyť co mohlo být pro básníka a šéfredaktora kulturní revue Host do domu horší, než její zákaz a zákaz publikování? A to nemluvím o zkušenosti totálního nasazení v devatenácti letech, která zcela jistě ovlivnila celou budoucí tvorbu.
"Je to básník na první pohled až čirý a průzračný, avšak při hlubším průniku k němu užasneme, z jaké tmy se tato třpytivost vlstně vynořuje. Čím víc do Skácela pronikáme, tím se nám dál rozestupuje do nesčíselných souvislostí, tím se stává méně uchopitelný. Je to ovšem jen další důkaz toho, že jsme nablízku prostoru a času mýtu. Tento paradox je o to větší, že celý Skácelův čas a prostor je nám darován jakoby na dlani. Všecko je tu blizoučko. I dávno je na dosah. I nekonečno. Ale právě tímto zvláštním hraničením, kde se nám Skácel přibližuje, je dáno i jeho vzdalování." (Str. 203)
Těžiště knihy tvoří rozbor všech sbírek básní, jejich hlavních motivů a podobností, ale stranou nezůstává ani tvorba prozaická ("malé recenze"), divadelní nebo texty určené dětem. Několik kapitol je výhradně životopisných, všude ovšem panuje hluboké pochopení pro motivy a mýty Skácelova života.
"Jsme pevně vestavěni do do krajiny, do běžícího času, do přírodního i duchovního kalendáře roku." (Str. 84)
Opsal jsem trochu delší ukázku, rozbor jedné básně, především proto, že jsem báseň citoval i ve svém zamyšlení Klid malého nádraží:
"Dalším skvostem en miniature jsou Malá nádraží. Tato šestiveršová báseň (1 + 3 + 2) je vybudována na třech vrcholech velice organicky propojených a zároveň představujících vlastní dokonalý oblouk stavby. První verš - sloka má vlastní prostor a čas:
Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají,
Časové a prostorová určení tu jdou jaksi volně ruku v ruce: je krajina a jsou ještě mávající děti. Obojí se spíš vynoří mimoděk, ale okamžitě se jedno i druhé spojí: děti se zcela přirozeně opřou o krajinu a krajina nabude své bezprostřední svobody dětským gestem. Druhá strofa roste z první, ale zcela svobodně:
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.
Mávání dětí bylo pozdravem i loučením a smutek malých nádraží roste z toho, že tu k lidskému setkání nedojde. Přitom je dění básně dáno konotovaným pohybem vlaku v krajině i přechodem od dětského světa k našemu vlastnímu stesku. Vzniká silné napětí mezi dětským štěstím a dospělou samotou. A třetí sloka přináší katarzi ze setkání obou těchto poloh:
Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.
V platnost vstoupil nový čas. Zatímco první strofa měla při vší aktuální platnosti blízko ke gnómickému času a druhá strofa navodila časovou dimenzi příběhu, přináší třetí strofa čas náhlého obratu a katarze. Přitom jsou uchovány oba motivické momenty obou předchozích slok: první verš třetí sloky výrazně konotuje dětství a druhý verš je naplněn intenzitou étosu a emotivity dospělosti. Přitom však toto precizní vrstvení textu nevede ke schematizaci polarit, nýbrž v básni proudí společně všechny složky. Jsme tu zároveň přítomni v archetypální situaci gesta i v životním příběhu tesknoty a vykupujícího poznání." (Str. 63-64)
K rozborům jsem vždycky přistupoval s rezervou a neodbytným pocitem, že v básních se dá najít cokoliv, případně že složitým jazykem se dá cokoliv dlouze okecávat. Ale musím uznat, že tyhle mají něco do sebe. Pokud někoho zaujal jan Skácel tak jako mě, určitě zklamaný nebude.
Kategorie článku: knihy
Prý letos nebude babí léto... škoda, vydařený podzim bývá nejlepší roční období. Není zima ani horko, ideální na výlety. Ale co nadělám, asi si místo cestování budu muset číst. Třeba znovu zalistovat v Koukolíkově Proč se Dostojevskij mýlil, neuropsychologické studii, s všeříkajícím podtitulem "O vědomí, empatii, altruismu, lásce, zlu a religiozitě". Nebo projít specifické otázky a odpovědi týkající se lidského těla v knize Proč i muži mají bradavky Marka Leynera a Billyho Goldberga. Případně se nechat pohltit kouzlem přísloví zamotaných do běžné řeči v knize Vladislava Vančury Hrdelní pře anebo Přísloví.
Vloni jsem dva články věnoval celebritám, jednak neologismům pro jejich označování, jednak parodii Tuláka Mlátičky Hvězdné války Epizoda bitva o Celebritánii. Zásluhou jedné čtenářky byla objasněna záhada kalamitního konce neuvěřitelného množství mandelinek na okraji bramborového pole. A spustil jsem nový seriál o argumentaci, první díl mluví o tom, že sympatizanti nějaké myšlenky o té myšlence nevypovídají.
Kolem duše se točily dva články, jednak Ohiyesova Duše Indiána, jednak zamyšlení o duchovním pokroku na cestě zpět.
Na závěr si dáme opět kresbu - obrázek na přebal nikdy nevydané sbírky Pohanská kytice, a odkaz na o rok starší recyčlánky.
Kategorie článku: odkazy
Inu, Krhúti. Starobylý národ, jenž byl dlouho takřka zapomenut, až někdy v šedesátých letech osvětovou a výzkumnou činností po kavárnách dostál renesance - zejména působením Bohdana Šumavanského, Ervína Moroně Hrycha, Jana Kršny Kloboučníka, prof. Ladislava Morhy Novotného a mnoha dalších.
"Krhúti se pokládají za prapůvodní obyvatele české kotliny, kteří se s Čechy asi-milovali, ale nepodlehli přemyslovské centralizaci, byť měla charakter nájezdů nebo besed se čtenáři, nebo neměla charakter vůbec. Čech s Krhútem se dorozumí občas, Krhút s Čechem jen tehdy, když chce. S Moravanem se domlouvá Krhút s pomocí prostřednice, se Slovákem pomocí krajnice." (str. CXXXII)
Nejprve bylo nutné rekonstruovat a rozšířit slovník, měnová jednotka stříbuch rzivý nebo jednotka žízně jeden žíž byly jen základ ("dvanáct žížů tvořilo jeden ťas, dvanáct ťasů pak jeden dalík. Byla to mír vztažná: kdo vypil jeden dalík, byl dán", str. XVIII).
Každá pořádná kronika začíná v dobách mytologických, nejinak je tomu i zde, kapitola "Počátkové dějin krhútských" konstatuje, že Krhúti přišli do vlasti s praotcem Čechem a pokračovali pod nejasnou záminkou o kousek dále. Nejstarší kronikář Chrt Drda psal latinsky ("Chronika Crhutorum, quod populus est magnus amator srandae"), Vrba Hrbata už psal národním jazykem. Snahy o pokřesťanštění se nezdařily a Krhúti zůstali pohany. Další kapitoly:
Není to třeskutá legrace, to podobné texty bývají spíše při živém provedení nebo tehdy, když se rodí, zato je to dílo nesmírně hravé a dost jazykově zaměřené. Zvláštní zmínku zasluhují jména. Jednak jsou prakticky všechna malebně drnčivá (takových, která by neobsahovala alespoň jedno r, je málo):
Jednak často ukrývají odkazy:
Vlastně se jména objevují i v popisech krajiny:
"A pak jsme se dali sv. otcem obrazně uvésti do krajiny, která je půvabná nadobyčej, jak se můžeme dočíst v každém turistickém průvodci. Kvetl tu hojně jaryš, nesvadba a tomeček, něžná jirotka a hnusné hlinomazy. Kozák a pekárek byly kupodivu pokládány za houby jedovaté, v čivrném hájku byla hojnost zvěře: byl tu obávaný, leč neškodný poledňák, sám jsem poznal dva pelikány, mihl se i chráněný husák a opelichaný purš: psovák za tichých nocí štěkelil v šůmech." (str. XIII)
Něco o jejich původu:
"Jména tehdy nebývala dávána lidem podle nějakých svatých, ale podle jejich vlastností, schopností a potřeb, jako např. u Indiánů (Sedící vůl apod.), takže kladné typy byly nazývány Vlastislav, Budislav, Křesomysl, a naopak darebáci a neschopní lidé té doby sluli zpravidla Hněvsa, Jakeš, Biĺak, Bořivoj a podobně." (str. XLI)
Jazykové hrátky se samozřejmě neomezují jen na jména, obsahují spoustu odkazů; na události soudobé ("Krhúti se nikdy nevměšovali do vnitřních problémů ostatních zemí, ani když k tomu byli písemně vyzváni.") i minulé (vyhlazená sekta zvaná waldaufští).
Ani erotika nezůstává pozadu:
"Slovo 'čibrida' se příliš úzce překládá do češtiny výrazem 'běhna' - je to naprosto mylné. Toto slovo znamená doslova 'žena, která rozdává radsot zdarma nebo za příslušný obnos'. Přitom radostí nemyslí Krhúti pouze lásku (i když i ji!), ale i třeba moudrost, vlídné slovo či obnošené šatstvo. Tímto slovem byly pak označovány všechny ženy osvícené, ženy volného myšlení, mravů i způsobů. Slovo běhna se v krhútštině sice také vyskytuje, ale zcela v jiném smyslu: Krhúti dělili ženy na ty, co chodí rychle ('běhny'), a na ty, co chdí pomalu ('coury')." (str. LXXXVI)
"Je všeobecně známo, že u Krhútů jsou nositeli antierotických koncepcí především pacukavci, zatímco nositeli erotickým antikoncepcí jsou pak čibridy. Budiž řečeno ke cti krhútského písemnictví, že tu byly oslavovány spíše čibridy než pacukavci." (str. XCVII)
Citace uzavřu náboženstvím; nevím sice, jestli bych neměl Lomikelovi vzdát úctu zařazením před čibridy, ale i on má svou bohyni Kvakev, tak snad nebude dotčen:
"Krhútské náboženství, které se někdy nepříliš přesně slučuje s pojmem Prakršno, je samorostlé: spočívá především v kultu boha Lomikela, který jest jediným dokázaným staroslovným bohem potrubí a kanálů. První popsal Lomikela věštec Krombožinec Lilibínský: tvrdí, že jej spatřil v prastarém dubovém potrubí u Mejknínu. Je prý vysoký 93 a půl centimetru, má tvar rovnoramenného trojúhelníku, který je jeho podstatou a jehož spodní část se nazývá vrávor. Horní část se nazývá řapuch, který je zakončen pýtenem. Pýteno se jaksi podobá lipovému listu - je--li svěží, píše se pýteno, je-li povadlé, píše se píten s měkkým i. Na řapuchu pak rozeznáváme krhy, jimiž Lomikel krhá, a chlístor, kterým nasává břeť kanální neboli blebel, a rourácí. Rourácení je projev božího hněvu: slýcháme je občas ve výlevce vodovodu, do které jsme nalili konev špíny (řečené správně kuchřeč neboli ihuhu)." (str. XI)
Kniha asi nenajde široké obecenstvo, svědčí tomu i výprodej u Kanzelsbergera za 39,-, ale pokud máte jazykové hříčky rádi, budete nadšeni. A když ji už neseženete, mrkněte se sem. Další podrobnosti o pranárodu dodal Pavel Weigel ve Vzpomínce na Krhúty, něco málo z pozadí vzniku Jaroslav Kokeš, krhútský kalendář je na kalendar.info.
Kategorie článku: knihy
Přidal jsem nějaké novinky do svého antikvariátu, chcete-li se podívat, račte tudy. A nebo, pokud vás zajímá jen to nejnovější, si prohlédněte následující tabulku:
| Autor | Kniha | Žánr | Kč |
|---|---|---|---|
| Kelemen Jozef | Budoucí altamira | filozofie | 5 |
| Patočka Otakar | O tykání a vykání | chování | 10 |
| Snyder Gary | Zemědům | deník | 60 |
| Patřičný Martin | Patřičný nejen dřevo | beletrie | 40 |
| Borges Jorge Luis | Obecné dějiny hanebnosti | beletrie | 30 |
| Budinský Václav | Gymnázium | humor | 100 |
Kategorie článku: deník
"Amerika je jedinou zemí v dějinách, která zázračně dospěla od barbarství přímo k degeneraci bez obvyklé etapy civilizace."
Georges Clémenceau
Kategorie článku: citáty
Interlingvistika je oblast aplikované jazykovědy, která se zabývá mezinárodním dorozuměním. Do jejího zájmu přirozeně spadá i vytváření jazyků umělých (plánových) nebo snaha živé jazyky řídit, kodifikovat.
První část knihy prochází historické předchůdce latiny v roli mezinárodního jazyka. Začíná aramejštinou, jednotným jazykem Perské říše, jejíž vliv sahal od Egypta až po Indii. Konstatuje, že to, zda se jazyk prosadí mezinárodně, závisí velmi často na okolnostech politicko ekonomických. Zmíní sanskrt, původně snad mluvený jazyk, později reformovaný a kodifikovaný bráhmany pro potřeby náboženských textů. Následuje řečtina, která ovlivnila všechny evropské jazyky, ačkoliv byla spíše množstvím příbuzných, ale různých jazyků (attičtina, iónština, dórština aj.). Historické předchůdce uzavírá kapitolka věnovaná snahám rekonstrukcionistickým, pokoušícím se na základě podobností zmíněných jazyků rekonstruovat indoevropský prajazyk.
Následuje rozbor historické úlohy latiny. Ve starověku sloužila jako jeden z jednotících prvků celého římského impéria a spolu s ním se šířila po Evropě. Normou spisovné latiny byla většinou literární díla, ale je jisté, že se vyvíjela i jako jazyk lidový - vulgární latina. Ve středověku byla latina jednak v roli odborného jazyka (křesťanská latina - liturgie, církevní právo), jednak jazyka vehikulárního (není ničí mateřštinou, ale dorozumívacím prostředkem těch, kteří se mu učili). V období humanismu (14. - 17. století) vidíme poslední pokus o udržení latiny jako mezinárodního jazyka intelektuálů.
Třetí částí je současnost latiny. Dozvíme se o posledních ostrůvcích tradičního použití, o snahách o obnovení latiny, latinských hrách, kongresech a časopisech.
Uplatnění latiny v mezinárodních jazycích nejprve shrnuje plánové jazyky, jejich rozdělení podle vzniku na apriorní (zcela umělé, od počátku, bez vztahu k existujícím řečem) a aposteriorní (snažící se převzít společné znaky lexikální i gramatické. A pak to jde rychle - Interglossa, Occidental, Novial, Neolatino, Volapük, Ido, esperanto, Latino sine flexione, Újlatin, Interlingua. Netušil jsem, že je jich tolik; latinidních projektů je téměř 200 z celkově registrovaných 900 projektů (!). Zajímavé byly také informace o esperantu. Gramatika spočívá na šestnácti pravidlech, slovní zásobu bez učení zvládnou mluvčí románských jazyků z 80%, germánští z 50% a slovanští z 30%. Pro svou pravidelnost se dá použít v technice jako mezijazyk při vícečetném překladu do jazyků etnických (program nemusí znát pravidla pro všechny kombinace jazyků) nebo jako pomůcka pro výuku etnických jazyků. Dokonce existují i rodilí mluvčí a takřka recesistický pokus rekonstruovat praesperanto pomocí srovnání s vývojem jazyků přirozených.
A budoucnost latiny? Dvě oblasti - zkoumání klasických textů a období, pro něž je její znalost nezbytná, a možnost po patřičném zjednodušení gramatiky a obohacení slovní zásoby sloužit opět jako jazyk mezinárodní.
Kniha je to opravdu zajímavá, i pro laika nelingvistu. Co mě obzvlášt zaujalo jsem zmínil výše, tady už jen dodávám, že sice je to kniha odborná, kde se znalost latiny předpokládá, ale ukázky textů pro srovnání různých umělých jazyků by snesly i český překlad...
Kategorie článku: knihy
Někde, snad v komentářích, jsem zmínil, že jsem se po letech ježdění veřejnou dopravou vrhl do automobilismu. Svoje první dojmy jsem shrnul do článku "umění přežít v divočině", tady přidávám další postřeh.
Už po pár měsících jsem odpozoroval, že mezi řidiči je běžná a důležitá neverbální komunikace, o níž se v autoškole nemluví. Tedy alespoň já se o ní nedozvěděl. Tak třeba:
Máte další postřehy? Používáte ještě jiná upozornění? Do komentářů s nimi.
Aktualizace 25.9.2008: doplnění dalších signálů z příspěvků v komentářích.
Kategorie článku: deník praktické
(c) 2005-2007 Wu